Už jste si
někdy položili otázku, jaký smysl má
život, případně k jakému účelu byl
stvořen? Zkušený psychoterapeut vám
poradí, abyste o něčem takovém zbytečně dlouho
nepřemýšleli, protože údajně
tím ušetříte spoustu
vynaložené energie.
S
tímto názorem však nelze
stoprocentně souhlasit, protože kdybychom se o smysluplnosti
naší existence nezajímali, žili bychom
doposud v korunách stromů, jako naši
nejbližší příbuzní, tedy
subhumánní primáti! Tyto a
jiné dotazy totiž posilují lidskou představivost
a inteligenci, tudíž není ztrátou času
se o podobná témata občas zajímat.
Takže vznikla otázka: poskytuje život alespoň
nějaký smysl, aby byl vůbec k žití?
Představte si,
kdyby se na planetě Zemi nevyskytoval život, jak by to
tady asi vypadalo? Byla by tu úplná
prázdnota, strašlivé ticho a
přetrvávající nic! K tomuto
účelu ale nebyl vesmír vytvořen, pakliže v něm
odhalíme kosmické
„oázy“ zřízené k
ochraně veškerého života, což jsou
biosféry v podobě různorodých planet.
Planetární
účel
spočívá především v tom,
aby na těchto kosmických ostrovech existoval
bujarý život, a to se všemi jeho
zákonitostmi. Smyslem života je z tohoto úhlu
pohledu, nepomíjivá existence ducha
osidlujícího planetární
prostor, kde dochází k
zvláštním úkazům,
které souvisejí se smrtí a
zrozením tajemného života.
Součástí
tohoto dějství je nepochybně
lidská duše, jež se stala skrytým
protagonistou těchto bizarních procesů, o kterých
se vedou časté filozofické úvahy.
Lidskou duši doprovázejí
mnohá mysteria, která nenechají nikoho
v klidu, zvlášť pokud se to
týká fenoménu reinkarnace. Ale i kdyby
k reinkarnačním projevům nedocházelo, tak jsem
skálopevně přesvědčen, že po smrti se lidská
duše vrací ke svým kořenům, čili ke
zdroji z něhož kdysi vzešla.
Odkud
pochází?
Jak
se na zem duše člověka dostala (?), existuje snad
nějaké místo jejího zrodu? A pokud
ano, navrací se všechny duše po smrti
hmotného těla, zpět ke svému
energetickému prameni, z jehož mocných sil se
veškeré duše ve vesmíru
zrodily. Vezměme si například sladkovodní jezera.
Ty jsou napájena vodou z podzemních zdrojů,
které jsou jakousi pomyslnou žilou,
přivádějící pramenitou vodu do
jezerních systémů, a díky tomu
tyto vodní plochy nevysychají.
Kvůli tomu, že se jezera rovněž vypařují, tak se z nich voda
ve formě páry uvolňuje do ovzduší.
Během vypařování vody
dochází k tepelnému pohybu molekul.
Mají-li molekuly kapaliny dostatečnou energii, pak mohou
překonat síly poutající je k
ostatním molekulám, a právě tohle
jezerní vodě umožňuje překročit působiště
jejího původního výskytu.
To
je možné díky molekulární
přeměně, která vodu přetransformovala na vodní
páry, jež se v rámci tohoto procesu -
transmutace, ocitají v ovzduší, aby se
posléze molekuly páry ochladily, díky
kondenzaci (zkapalnění), což je opačný proces
vypařování. Na tomto předchozím
příkladu je patrné, že se odpařená
jezerní voda, navrací zpět ke svému
prapůvodnímu zdroji, čímž jsou potoky, řeky,
jezera, moře a oceány.
Jakmile budeme lidskou duši porovnávat s
výše uvedeným příkladem
vody, tak jsem si jistý tím, že
rozklíčujeme mnohá tajemství,
která se týkají
mysteriózního života. Podobnost s vodou a lidskou
duší není vskutku
náhodná, zejména proto, že tělo
člověka se přibližně ze 70 % skládá z vody.
Domnívám se, že duše zrovna jako voda,
složitými transmutačními procesy se po
naplnění svého zadání
(úkolu), navrací k domnělému prameni,
z něhož byla vypuštěna do kosmického prostoru.
Tím se dostáváme k odpovědi,
která nám logicky odhaluje původ
lidské duše. Se vší
pravděpodobností bude kdesi v centru vesmíru
existovat ojedinělé místo, kde se rodí
(tvoří) nejen lidské duše.
Bible
říká, že když člověk zemře, tak se
vrací do prachu, já bych si tohle
tvrzení dovolil trochu rozvinout a poupravit. Při
zpopelňování mrtvých
lidských těl, tudíž při kremaci se do
ovzduší uvolňuje (voda) pára, z čehož
plyne, že ostatky tělesné schránky se
vrací spíše do vody, než do prachu.
Takže nám ještě zbývá
zodpovědět, pokud se tělo navrací do vody, kam pak asi
odchází to, co tuhle lidskou nádobu
během jejího života ovládalo? To je
Duše! Nejspíš tam, kde byly tyto
kosmické duše stvořeny, tj. působiště
někde uprostřed universa, kde detekujeme ty
nejintenzivnější světelné
záblesky.
K jakému
účelu byla stvořena...
Abychom
mohli v této úvaze pokračovat dál, pak
je nutné si ujasnit, co je to vlastně duše?
Duše, neboli dech, znamená princip života.
Křesťané vnímají duši jako
jedinečnou osobní identitu, a to je právě to,
čímž se živá bytost odlišuje od
mrtvoly. Nejjednodušeji si lze duši vyobrazit na
tomto níže předloženém příkladu.
Lidskou duši si můžeme představit jako software
(počítačový program), který
řídí hardware (technické
vybavení počítače), což představuje
lidské tělo. Jak je patrné, tak duše
jako software ovládá kompletně celé
tělo člověka, a proto se domnívám, že existence
duše je nedílnou součástí
lidské bytosti, která si tuhle skutečnost mnohdy
ani neuvědomuje.
Život
je z této viděné perspektivy zápis,
který je uložen do záznamového
zařízení, čili do nehmotných struktur
duše. Během nejednoho života (Pozn. Reinkarnace –
neboli převtělování, je
náboženský koncept, jež považuje duši
za myšlenkovou energii, která po
fyzické smrti člověka, se znovuzrodí v
novém těle.) se v duši shromažďují
informace, což jsou data energetické povahy.
Tímto pak můžeme vysvětlit účel a smysl
reinkarnačních cyklů, jejichž využití
slouží převážně k nakupení
energetických sil, o jejichž potenciálu
nemáme ani sebemenšího
tušení. Držme se toho, že vše se děje
z nějakého důvodu.
Existence
lidské duše
Americký
lékař Duncan Macdougall se na počátku 20.
století zabýval zkoumáním
lidské duše, o jejíž existenci byl
hluboce přesvědčen. K tomuto zásadnímu
názoru dospěl v okamžiku, kdy zaznamenal, že hmotnost těla v
okamžiku smrti poklesla o 21 gramů. Kvůli této skutečnosti
provedl experiment, při němž se na obřích vahách
s přesností ± 5,6 gramu, vážili
umírající lidé.
Tohoto pokusu se zúčastnilo celkem šest smrtelně
nemocných pacientů, kteří byli v okamžiku smrti
na místě ihned zváženi. Jak tento
bizarní pokus nakonec dopadl? Tímto
přesným vážením (měřením)
bylo potvrzeno, že u člověka po smrti nastává
nepatrný úbytek tělesné hmotnosti, což
je s největší pravděpodobností
způsobeno tím, že duše
opouští nefunkční (mrtvé)
tělo. Takže mrtvé tělo neobsahující
duši, musí být o trochu
lehčí, že!
Je
pravdou, že tento pokus proběhl v roce 1907, a z
dnešního pohledu moderní doby, asi by
kvůli přísným kritériím u
vědecké komunity neobstál. Nicméně
tohle není důvod, abychom se přestali této
myšlence věnovat.
Tím spíš, když se ruskému
vědci - profesoru Konstantinu Korotkovovi, podařilo s pomocí
bioelektrografického fotoaparátu zachytit
okamžik, jak duše opouští tělo
umírajícího člověka. Tohle může
představovat klíčový důkaz o nesmrtelnosti
lidské duše, která ve
fyzickém těle přebývá, aby mohla na
tomto světě vykonávat určitou činnost, říkejme
tomu klidně - poznávací pouť.
Čím je ve
skutečnosti?
Nelze
tvrdit, že duše je sofistikovaný program
(software) umístěný uvnitř počítače,
navzdory tomu, že jsem něco takového uvedl jako
příklad na začátku článku.
Lidská duše je totiž daleko
složitější systém
bazírující na nehmotné
úrovni bytí, neboť jde o energetický
otisk subatomárních částic,
které tvoří nesmazatelný
informační shluk v rozměru kvantového
uspořádání.
Ukázka pro lepší pochopení:
Do skleněné uzavíratelné
nádoby nalijte vodu, pak se cca 5 minut soustřeďte na tuto
nádobu, a to tak, že se pokusíte do
této sklenice vložit svou nehmotnou myšlenku, ve
které bude obsažen nějaký geometrický
tvar, například trojúhelník nebo
čtverec.
Snažte
si představit, že v této vodě vidíte
vámi zvolený útvar, a potom vložte
uzavřenou nádobu s vodou do mrazáku. Jakmile
kapalina v této nádobě zamrzne, tak se na
jejím zmrzlém povrchu vytvoří
vámi zvolený tvar. Jestliže se vám to
povede, tak jste zachytili éterický odraz
vašeho nitra, protože myšlenky jsou
přicházející informace ze
sféry nefyzična, kterému
říkáme duše.
Dokonce tahle úvaha je výsledkem
interagující duše s tímto
hmotným světem. Jinak řečeno, sdělení
mé duše se otisklo do
digitálního prostoru, do něhož se tento
příspěvek uložil. Duše je v podstatě světlo
neznámého spektra, které se vyskytuje
na kvantové úrovni. Laicky to můžeme
vyjádřit asi tak, že je světlo přitahováno
světlem.
Jde
o to, že veškeré síly ve
vesmíru, jsou konsekvencí viděného a
neviděného světla, z něhož je veškerá
materie složena, včetně lidského těla. A tak lze světlo
připodobnit k jakémusi magnetu, který k sobě
přitahuje jiné impulsy světelných zdrojů, z čehož
mohou povstat duše, ale i samotné hvězdy, jejichž
působení má na život
rozhodující vliv.
Dokonce současné telekomunikační sítě,
využívají k přenosu informací
optických vláken, jež fungují na
principu světelných impulsů. Vědci z Dukovy univerzity zas
vytvořili metodu, která dokáže světlo proměnit na
zvuk. To dokazuje, že světlo je vskutku
nejflexibilnější energií, s jakou se v
kosmu lze setkat.
Barva je
výsledkem světla
Tohle
světlo na jehož konci září lidský
duch, nedokáže prozatím exaktní věda
svými měřícími
zařízeními detekovat, to však
neznamená, že s rozvojem a pochopením
kvantové mechaniky, se jednou nedobereme k
takovým závěrům, které nám
umožní vstup do tajů nehmotného světa,
jímž jsme zcela určitě obklopeni. Ale vraťme se opět k tezi,
čím to je, že světlo je přitahováno světlem?
Jestliže
je hmotný a nehmotný svět složen z
různých světelných částic
vyzařující energii, tak je lidská
duše v tomto kontextu magnetickým
přijímačem takového světla, případně
zářičem v černočerné tmě kosmického
prostředí. Duše je z tohoto úhlu
pohledu cestovatelem, kterýžto shromažďuje
emocionální energetické proudy,
jejichž smyslem je přenos světla ku světlu.
Z poznatků okultních věd se lze dozvědět, že kolem
všech živých organismů působí
energetické pole, které vykazuje různé
barvy. O barevném spektru víme, respektive o
barvě, že barevné vlastnosti jsou dány světlem,
které vstupují pozorovateli do sítnice
oka, viditelným elektromagnetickým
zářením, které je vyzářeno
pozorovanou látkou. Bylo zjištěno, že těmito
světelnými barvami je obklopeno též
lidské tělo. Tahle vyzařující
barevnost u živých organismů se nazývá
aurou.
Aura má různé barvy a vlastnosti, takže u
zdravého člověka může vyzařovat do vzdálenosti 30
až 60 cm. O auře se uvádí, že jejím
základním energetickým charakterem je
pohyb. Tyto světelné kmity jsou vyvolány
tím, že duše je koncentrované světlo
do jednoho jediného bodu, v němž se soustředí
gigantické síly kosmu. Přičemž v tomto
pomyslném vesmírném bodu G, je kromě
těchto energií skryta Stvořitelova moudrost.
Je nutné, abychom pochopili, že vše je
podmíněno pohybem. Planeta Země se přeci také
konstantně pohybuje; a přece se točí (!),
prohlásil kdysi dávno Galileo Galilei - před
inkvizičním soudem. Naše sluneční
soustava pluje vesmírným prostorem, tak jako
všechny galaxie, včetně Mléčné
dráhy.
Pohyb je přirozenou
zákonitostí vesmíru
Lidské
myšlenky jsou rovněž výsledkem
neustávajícího pohybu, neboť jsou jako
proud divoké řeky. Přestaňte nad něčím chvilku
přemýšlet a zjistíte, že je to
prakticky nemožné! Součástí tohoto
cirkulárního pohybu jsou kromě planet,
sluncí a galaxií, taktéž
všechny putující duše
napříč vesmírem, jejichž
zadáním a smyslem je osazení
(zaplnění) nekonečné prázdnoty
neohraničeného universa.
Podstata těchto zákonitostí není
spjata výhradně s pohybem, ale také s proměnou!!
Evoluce živočišných druhů, není nic
jiného, než nepřetržitý vývoj od
nižšího k
vyššímu. Rostlina je na
počátku své existence též
semínkem, teprve klíčením se uvede do
pohybu, což zapříčiní její
rychlý růst, čímž se ta či ona rostlina
dostává od kořínků až k nebi, čili od
nižšího stavu k
vyššímu. Takové jsou
přírodní zákony, které
můžeme uplatnit na cokoliv.
Jakmile
budeme vesmír považovat za živý organismus,
snáze se tak dovtípíme, že
sám kosmos podléhá
výše uvedeným evolučním
zákonitostem. Astronomové tvrdí, že se
universum po Velkém třesku rozpíná a
zvětšuje. Jenomže tohle
rozpínání není nic
jiného, než tentýž evoluční princip,
jaký lze vypozorovat u zmiňovaných rostlin, kdy z
malého semínka vyroste
úchvatná rostlina.
Na
počátku článku jsem uvedl, že se duše
vrací k původci jejího zrodu, přičemž do doby,
než se tak stane, zachycuje během této mise
takzvané psyché energie, které se na
konci všeho poznání
přeměňují na čisté kosmické
síly. Díky opakujícím se
procesům Smrti a Znovuzrození, dochází
k postupnému nahromadění psychických a
kinetických sil, které jsou
naakumulovány do zmiňovaného bodu G.
Může
to znít neuvěřitelně, ale duše kohokoliv z
nás, mohou existovat několik milionů let, než
dokončí své poslání, což je
v tomto případě dobití výše
popisovanými energiemi. Co je tedy skutečným
účelem lidské duše, pakliže ta či ona
duše není jen snem, nebo vtipným
rozmarem přírody?
Z předchozího již víme, že duše do
sebe akumulují síly
nefyzikálního původu, tudíž až se
všechny tyto duše ve vesmíru
dostatečně nasytí, mohou se pak v plné
své síle opět připojit k pramenu svého
zrodu, v němž se vše co jest, právě takto zrodilo.
Jde
o to, že k zdroji vytvářející nejen
lidské duše, tedy k Velkému Architektu
Všehomíra, se mohou vrátit jen
dostatečně osvícené (světlem vyživené)
duše. Takže je patrné, že tohle vše
slouží jedinému možnému
účelu, čímž je zesílení
zářivosti duše, která na
samém počátku cesty byla nepostřehnutelnou
jiskřičkou v temnotách nekonečné nicoty, aby z
takového plamínku vyrostlo něco
velkolepého, co svým jasným svitem
ozáří kdejaký kout
vesmírných neosvětlených
prázdnot, které stále
čekají na vyřčení: „Fiat lux - Budiž
světlo!“
Světlo potřebuje k
sobě světlo!
Vskutku,
Stvořitele musíme považovat za zdroj
nevyčerpatelné energie a síly, nicméně
jsem přesvědčen, že tahle Božská mysl potřebuje rovněž
výživu, pakliže nemá v temnotách kosmu
vyhasnout. Čím je tedy Velký Architekt
Všehomíra vyživován?
Již víme, že všechny
vypuštěné duše do
kosmického prostoru, se během své existence
pozvolna nabíjejí psychosomatickou
energií, a jakmile dosáhnou potřebného
napětí, to mj. může trvat milióny
pozemských let, tak se potom vracejí takto
posílené ke kolébce svého
zrodu, aby mohly splynout se samotným Stvořitelem.
Z
této mimořádné události,
čili světelné asimilace, se pak rodí v
kosmickém prostředí zcela nové hvězdy,
z jejichž jasného svitu je posilována
především Stvořitelova existence, tedy Jeho
pramen světla, z jehož proudů povstala má i vaše
duše. Kdyby k tomuto řízenému jevu
nedocházelo, tak by v kosmickém prostoru postupně
vyhasínalo veškeré světlo, až by v něm
nakonec převládala jen temnota a
nekončící nic!
Mějme stále na paměti, že Bůh je Slunce, to jest světlo v
nekonečné temnotě! Lidské tělo obsahuje
stopové prvky z hvězdného prachu, to pouze
potvrzuje mou hypotézu, že jsme s touto sluneční
silou, a to pupeční šňůrou neoddělitelně spojeni.
S nadsázkou proto mohu tvrdit, že v lidské
duši přebývá Slunce, které
ztělesňuje dech samotného Boha.
Vraťme se
ještě
jednou k fundamentální otázce,
jaký je smysl lidského života? Ačkoliv to bude
znít jakkoliv neuvěřitelně, tak účelem a smyslem
života, není nic jiného než samotný
život, což je veličina, která poskytuje hlavnímu
Zdroji potřebnou energii k nepřetržitému svitu, aby TMA -
SVĚTLO nepohltila!
KONEC
REKLAMA