Tento
článek je velice truchlivý, ba co víc,
on je dokonce tragický, protože se
týká těch
nejzranitelnějších tvorů našeho světa,
čili zvířat. Teprve až na samotném konci tohoto
příspěvku jsem si s hrůzou uvědomil, jak moc se
stydím, když vím, že jsem člověk, tedy
pán tvorstva! Někdo pojmenoval lidského jedince z
rodu Homo sapiens, za velmi inteligentní bytost, jež se
vyznačuje jistou moudrostí, která
převyšuje všechny ostatní tvory. Je
ale naše rasa skutečně taková, abychom se mohli
považovat za něco, čím ve skutečnosti nejsme?
Úcta k
přírodě, kam se asi vytratila?
Již
v antickém Řecku si byli lidé vědomi,
jakých pozitivních energií
chovaná zvířata člověku poskytují.
Nelze se proto divit tomu, že zvířata v dobách
starého Řecka či Říma, rovněž později ve
středověku, byla ceněna daleko více, než-li byl
život obyčejného člověka.
Co stojí za tímto neobvyklým postojem
tehdejších obyvatel starého světa? V
těchto dnešních hektických časech, si
už vůbec neuvědomujeme, že žijeme bok po boku s přírodou,
čili s tím uspořádáním, na
kterém jsme existenčně závislí.
Říše zvířat je jeden velký
organismus, jenž udržuje běh života v dokonalé
symbióze.
Včely,
ale i jiné druhy hmyzích opylovačů, od nepaměti
udržují flóru v nezastavitelném běhu,
tedy v činnosti zajišťující potravu
nejen zvířeně, ale i nám lidem. Jakmile
narušíme tyto naše
vzájemné vazby, nastane ve světě konec světa -
apokalypsa! Tohoto faktu si byli dobře vědomi i naši
předkové, proto se k přírodě chovali vždy s
úctou a citem, asi jako k vlastní matce!
Tento odpovědný postoj se pokaždé lidem vyplatil,
neboť i domácí zvířata se
svým majitelům dokázala patřičně odměnit.
Opomenu-li důležitý fakt o přínosu
chovaných zvířat (krávy, koně, ovce),
dokázaly kupříkladu některé
zvířecí druhy přirozenou předtuchou,
ochránit lidstvo před nečekanými
živelnými událostmi.
Netradiční
alarm
V
turecké vesnici Sekisa Kaschyk se odehrál velmi
zajímavý příběh jednoho housera,
který kvůli své předtuše,
zachránil svou vesnici před zničujícím
zemětřesením. Tento houser v osudný den, začal
tak hlasitě kejhat, že to přimělo všechny obyvatele
této vesnice k tomu, aby se rychle šli
podívat ven, na zběsilého opeřence.
Co se stalo? O pár minut později se proměnila
veškerá stavení
místních lidí, kvůli
zemětřesení, v jednu velkou ruinu. Tento houser se stal
oprávněně v očích místních
obyvatel, skutečným zachráncem jejich vesnice.
Díky tomu najdete v jedné malé
zapadlé turecké vesničce, podivný
pomník, který vyjadřuje vděčnost jednomu
ukřičenému houserovi.
Šestý
smysl u zvířat?
Mnozí
vědci se domnívají, že některá
zvířata se začnou neobvykle chovat, a to ještě v
době před vypuknutím různých nebezpečí
a přírodních katastrof. Tato předtucha může
dosáhnout neskutečného náskoku, někdy
tento časový předstih dosahuje až 24 hodin.
Zvířata jsou mnohdy stresovaná,
propadají nevysvětlitelné panice.
Psi
štěkají nepřetržitě, kočky zas
vynášejí koťata ze svého
úkrytu, husy třeba oproti normálu hlasitě
kejhají. To je okamžik, kdy u těchto živočichů dojde k
reakci, kterou odborníci často
nazývají přirozenou intuicí.
V
zoologickém parku ve Phuketu vycítili
přicházející katastrofu
také sloni, kteří v panice před
blížícím se tsunami (v roce 2004)
utekli i se svými ošetřovateli do
vnitrozemí nedalekého pralesa.
Kuriózní
případ se stal v Anglii, když
ukřičený papoušek, zachránil
svému majiteli život před uhořením. Shannon
Conwell usnul se svým devítiletým
synem na gauči při sledování filmu. Vzbudil je až
ve tři hodiny ráno pronikavý křik jejich
papouška, který imitoval pazvuk
požárního alarmu.
Díky
papouškovi nepřišli dva
lidé o život! Obdobný případ se rovněž
odehrál v Londýně, tam zas papoušek
žako zachránil svého
nedoslýchavého majitele před jistou
smrtí v plamenech, když jej probudil
klováním a
škrábáním ze
spánku.
Žáby
zas dokáží předvídat
velkou vodu či potopu, to se u nich projevuje zlověstným
kvákáním, které může nastat
čtyři dny před prvními kapkami
záplavového deště. Také se
říká: „Prchají-li
myši ke kočkám, brzy se otřese země“.
Ať tak či onak, zvířatům se vyplatí naslouchat, o
tom se už mohlo přesvědčit spoustu zachráněných
lidí.
Dojemný
příběh
O
delfínech se toho už dost napsalo, jenomže pořád
to nestačí, abychom ocenili inteligenci a empatii těchto
výjimečných mořských
bytostí. Odjakživa brázdí
delfíni vody oceánů, přesto o nich mnoho
nevíme.
Ovšem jsou známé výpovědi
očitých svědků, kteří s delfíny zažili
něco nevídaného - byli těmito mořskými
savci na širém moři zachráněni!
Známý případ se stal v roce 1972, když
po ztroskotání lodi, zachránila
trojice delfínů na moři vyčerpanou ženu. Paní
Yvona Vladislavičová se s několika lidmi plavila na jachtě v
Indickém oceánu.
Postihla je však strašlivá
mořská bouře, která nakonec tuto loď potopila.
Tato nebohá žena musela náhle bojovat o svůj
holý život, a to někde uprostřed Indického
oceánu. Pořád plavala aniž by tušila
vlastně kam, a to nekončících šest a
půl hodiny, pak už se jen dostavily silné křeče, jež
signalizovaly přicházející smrt.
Navíc
v její těsné blízkosti se začal
pohybovat žralok, což jí ještě více
utvrdilo v tom, že nemá
nejmenší šanci na přežití!
Nečekané překvapení nastalo, když se jako
zázrakem zjevil vedle ní delfín,
který nebezpečného žraloka zahnal do
bezpečné vzdálenosti. Paní Yvona
nakonec omdlela, takže její osud mohl být
zpečetěn, leč nestalo se! Tuto ženu z nějakého
nevysvětlitelného důvodu, zachránili
delfíni.
Jeden plaval pod jejím tělem a udržoval nad hladinou, a
další dva plavali kolem nich, aby je ochraňovali
proti všudypřítomným žralokům.
Vskutku, stal se zázrak (!), zvlášť
když tito tvorové moře, odtáhli ubohou Yvonu do
vzdálenosti 67 kilometrů, což je neuvěřitelné! Po
dvanácti a půl hodinách ji vysadili na
jedné bóji. Krátce poté
připlula loď, a paní Yvona Vladislavičová byla
nečekaně zachráněna. Díky komu, to už
není zapotřebí nějak rozvádět, že.
Místo vděku
bolest!
Po
tomto silně emotivním příběhu, který
na vlastní kůži zažila paní
Vladislavičová, bychom mohli očekávat, že nejen
delfíni, ale i jiní zvířecí
zachránci (papoušci, kočky, koně atd.) se budou
těšit u lidí mnohem větší
úctě, jenomže opak je pravdou! Kolik hnusu se
musíme ještě v médiích
dočíst, abychom již více neslýchali o
týraném pejsku či kočce, křečku nebo
hříběti, než toto zvrhlé a
neodpustitelné chování v mysli
lidí navždy pomine?
Jihočeští policisté před
pár dny obvinili
šestnáctiletého chlapce a stejně
starou dívku, a to z týrání
zvířete. Podle policie školáci
brutálně utýrali holuba, kterého
vyhráli v tombole na výstavě chovatelů, kde byli
v rámci výuky. Obviněný chlapec s
dívkou, hodil bezbranného holoubka proti zdi,
následně pak na něj šlapali, a nakonec
nebohého ptáčka utloukli koštětem.
Mrtvého holuba poté chtěli spláchnout
do záchodu.
Tuto
smutnou zábavu přerušili teprve až jejich
učitelé! Nejvíce však překvapil
kriminalisty fakt, že děti, co týraly živého
tvora, považovaly takovýto brutální
atak za zcela běžnou a neškodnou zábavu.
Aby toho
nebylo málo, co se týče
týrání zvířat, tak zde
musím upozornit na jedno zvlášť
nechutné zacházení, které
se nedá pouhými slovy popsat. V
japonském městečku Taiji, se totiž
odehrává něco, co by se dalo klidně nazvat -
největším zločinem proti lidskosti
všech dob! Uznávám, že
podobné přirovnání není
zcela přesné, protože v tomto případě jde o
delfíny, ale já to tak
vnímám, takže mi prosím tento pohled
odpusťte!
Delfíni
mají tu schopnost léčit lidi,
mají nás v oblibě, zachraňují
ztroskotancům na moři život atd., atd. A co od člověka pak
obdrží? Odměnou těmto savcům je nesmírně
bolestivá smrt! Takto dle mého názoru
nevypadá vděk inteligentního tvora (člověka),
který se tituluje jako
„moudrý“.
V Taiji se
vraždí delfíni velice
zavržením-hodným způsobem, a to tak
brutálně, že i moře zrudne! Nyní uvedu
krátký popis nepochopitelné
bezcitnosti. Do hřbetu delfína, japonský
rybář zabodne ostrou tyč, zvíře přitom
stále žije a trpí! Aby tento způsob
zabíjení vypadal trochu humánněji, je
rána po probodnutí zacpána
špuntem. Delfín nekrvácí
přímo do moře.
Slovo zrůdnost
je slabým odvarem takového
výrazu! Bohužel, přesně takto se to děje, den co den!
Nářek těchto vražděných delfínů je
slyšen po celém oceánu, Matka Země
tohle sténání taktéž
vnímá, proto se nesmí
obyčejní Japonci divit tomu, že je jejich země prokleta, a
to těmi nejhoršími
přírodními katastrofami. Celé Japonsko
tak bude muset, zřejmě kvůli této krvelačné
tradici, zaplatit přírodě
nejvyšší možnou daň!
Nás
se to netýká!?
Jakmile
budete rozmýšlet nad tímto velice
smutným příspěvkem, budete si určitě
říkat, nás se tohle netýká.
Věřte ovšem tomu, že veškeré
páchané zlo na přírodě, rovněž
násilí na zvířatech, vstupuje do
našeho podvědomí, poněvadž jsme existenčně
propojeni s celou touto planetou, čili s tímto životem.
Jasně řečeno, až přijdou úporná sucha,
případně tisíciletá voda, a
utrpíte velkou škodu na majetku, teprve potom
prozříte zjevnou pravdu o tom, že zvířatům se
nesmí ubližovat, jinak jsme jako
živočišný druh na tomto světě skončili!
Jen láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou
bytost... Albert Schweitzer
KONEC
REKLAMA