Pravdu
může poznat jen ten, kdo
se jí dokáže podívat zpříma
do očí
Sir Arthur Conan Doyle, dokázal oslovit svými
originálními povídkami,
romány, dramaty, poezií a literaturou faktů,
celou tehdejší společnost, takže proslul jako
politik, který se zasazoval o
dodržování lidských práv po
celém světě, například vystupoval proti
nelidským podmínkám v
belgickém Kongu. Věnoval se všemu
možnému i nemožnému, proto nelze
přehlédnout, že byl příznivcem
myšlenky na vybudování
podmořského tunelu pod Lamanšským
průlivem, tudíž se z něj stala velice
uznávaná a respektovaná
osobnost.
Málokdo
by
proto předpokládal, že se tento moderně
smýšlející muž,
vystudovaný lékař, titulovaný
šlechtic za zásluhy pro Velkou
Británii, bude zabývat
paranormálními jevy, jež byly exaktní
vědou odjakživa považovány za něco pokleslého. A
ani dnes tomu bohužel není jinak! Sir Arthur Conan Doyle se
však ničeho nezalekl, nenechal se znejistit vědeckou
předpojatostí, proto se s plným elánem
pustil do vlastního výzkumu v oblasti
nadpřirozena. Nejvíce ho zaujala tabuizovaná
zóna posmrtného života, kde živý
lidé komunikují s dušemi
zemřelých prostřednictvím média. Jak
jste správně vytušili, věnoval se spiritismu a
okultním vědám! Spiritismus,
to jest
víra v duchy a také přesvědčení o
posmrtném životě.
Tohle vědění je opředeno
různými dohady, pověrami a zejména
opodstatněním strachem z neznámého,
dokonce jsme před ním varováni v Bibli, kde se
dočteme: „Ti, kdo praktikují spiritismus v
jakékoli jeho podobě, nezdědí Boží
království.“ Opatrnosti není
nikdy dost, o spiritismu to platí dvojnásobně, z
tohoto důvodu se v tomto článku budu raději věnovat
vyvstávajícím
otázkám, na místo
očekávaného
vyvolávání duchů. Můžeme hned
začít tím, zda opravdu existují na
té pomyslné druhé straně, čili na Onom
světě, nehmotné bytosti, které jsou v
této přítomnosti považovány za
duše zemřelých lidí.
Vyskytuje se po smrti jiná forma života? Jsou
duchové skuteční, trpíme snad
kolektivní halucinací? Přestože na tyto
zásadní otázky, nelze jednoznačně
odpovědět, mnohé indicie naznačují, že za
hranicí veškerého života - čili po
smrti, působí ještě něco, co můžeme nazvat
neatomárním prostranstvím, kam
směřují všechny údaje z
dřívějších životů. V těchto
záznamech totiž zůstávají
shromážděná data, která když se
nepřetransformují do jiné hmotné
existence, nositelé (duchové)
takovýchto informací se pak
neintegrují do dalšího života.
K
tomuto stavu
většinou dochází u
duší, které se nemohou
smířit s odchodem na Onen svět, nechtějí se
odpoutat například od milované osoby nebo
obrovského majetku, který v tomto
případě funguje jako magnet, který
neinkarnované duchovní bytosti k sobě
neustále přitahuje. Pravda je jen jedna, proto nebudu
tvrdit, že působení duchů na této
úrovni, lze vysvětlit pouze touto mou neprokazatelnou
domněnkou.
Jenomže když se nad
posmrtným životem nevědecky
zamyslíme, a to čistě teoreticky bez hmatatelných
důkazů, můžeme snadno dojít až k těmto nečekaným
závěrům. O fenoménu duchů se můžeme
dočíst leccos, odpůrci z řad vědců budou obdobné
jevy striktně odmítat, zatímco
spiritističtí vyvolávači duchů
obhájí vše, co s tímto
mystériem souvisí, protože duchové
jsou podle jejich nazírání s
námi od nepaměti.
Kdyby se tyhle
domněnky nedej pánbůh potvrdily, změnilo by
to náš současný pohled na život,
jakožto i na smrt, rovněž i na tento
stávající systém,
který by se pod tíhou této pravdy mohl
nečekaně zhroutit. Tak či tak, výskyt těchto
přízraků byl zaznamenán tolika svědky, že dnes
nelze o těchto zjeveních takřka pochybovat!
Dovídáme
se o nich z tisku!
Pravdou je, že se ze
všech stran
dozvídáme o jejich působení,
kupříkladu většina starých hradů a
zámků má své vlastní
strašidlo a to když se nečekaně zjeví,
vyděsí téměř každého
návštěvníka těchto památek.
V tomto kontextu je nejznámějším
českým duchem - BÍLÁ PANÍ!
Jenomže s aktivitou duchů se setkáváme na
jiných místech, třeba tam, kde se přihodila
nějaká tragická událost.
Také v
celoplošných
médiích jsou častěji zveřejňovány
zvěsti o fenoménu duchů, stačí jen
číst novinové titulky, tam se to těmito
přízraky jen hemží. Níže
uvádím nepřeberné množství
otištěných zpráv, jež se
týkají této záhady s duchy.
Většina takovýchto sdělení je
navíc doložena videodokumentací; takže proč
nevěřit něčemu, co bylo zachyceno kamerovou technikou? ...
■
V anglické továrně se zjevil
duch, zaměstnanci se bojí pracovat sami
■
Ve skotském kostele se zjevil duch princezny Diany,
Číňan ho natočil
■
V obchodě se zjevil duch mrtvé dívky ze
sirotčince. Pravda nebo podvrh?
■
Na svatbě v Kanadě se zjevil duch
■
Kamera zachytila neidentifikovaný zvuk a pohyb v
nočním hotelu
■
V 763 let staré hospodě se prý objevil duch,
natočila ho kamera
■
Duch bývalého majitele hospody sahá
lidem na ramena a hýbe věcmi
■
Za oknem bouraného penziónu se objevil duch
mrtvé majitelky
■
Vyfotil jsem v opevnění
švýcarského hradu ducha?
■
Britové: nahráli jsme ducha
■
Kamera zachytila ve vinárně ducha
■
Terezínskými katakombami má bloudit
duch vojáka.
Uvedený
zdroj:
novinky.cz
|
Bohužel nemůžeme
vyloučit, že leckteré události s duchy, jsou
vymyšleným bludem schizofreniků apod.,
kteří se na úkor tohoto mystéria
chtějí zviditelnit anebo obohatit, což znevažuje
objektivní zkoumání
posmrtného života a duchařiny jako takové.
Každopádně nejspolehlivějším důkazem,
který nás může stoprocentně o bytí či
nebytí duchů přesvědčit, je reálný
kontakt s dušemi zemřelých, jež mohou s
materiálním světem navázat
spojení, a to buď telepaticky či vizuálně.
Záhrobí může mít mnoho
různých podob
Většinou
když se duch zjeví, tak je zhmotněn do
mlhovitě průsvitného oblaku. V mnohých
případech vypadá takové
zjevení jako stín, jindy jako
levitující bílá koule, jež
se odnikud vynoří, aby se ukázala a hned
odešla do neznáma. Očitých svědků,
kteří něco podivného už s duchy zažili, těch
přibývá jako hub po dešti! To nakonec
dokazuje všudypřítomná
záznamová technika, podle které lze
soudit, že v tomto našem
dimenzionálním prostoru, máme s
nehmotnými bytostmi opravdu co do činění!
Má zkušenost je taková, že se
lidé o tomto pozoruhodném úkazu
bojí nejen hovořit, takže článek možná
pomůže překonat určitá tabu s tímto
tématem spojená. Pouhé
pomyšlení na záhrobí
vhání každému strach do
očí! Mnoho známých
osobností je však přesvědčeno, že s duchy lze
komunikovat, ale dokážu si představit, že své
zkušenosti nemohou nijak sdělit, protože by se jim leckdo
vysmál, nebo předepsal pilulky.
Na
komunikaci s
posmrtným životem se musíme vždy
náležitě připravit, ale jenom zasvěcení
spiritisté znají patřičné postupy, jak
toho úspěšně dosáhnout.
Samotní spiritisté nejsou trvale ve
spojení s touto nehmotnou existencí, a to kvůli
neblahému působení, které ovlivňuje
podstatu materiálního života. V tomto kontextu
vzpomeňme na biblická varování, o
kterých jsem se již zmiňoval.
Na Onom světě, pakliže taková dimenze existuje, vznikl
bezčasový prostor, jakési
vzduchoprázdno, kam putují všechny
duše zemřelých bytostí z
celého vesmíru, aby se vyprostily z
předchozího života a zatěžujících
vzpomínek, což zabraňuje procesu opětovného
znovuzrození. Očištěná duše
je v tomto směru připravenější na
další éru svého
nového působení, neboť se z
nižšího ducha stává
osvícenější stvoření,
které trvale přijímá Stvořitelovo
světlo. Z těchto opakujících se
vtělení vznikají
„NADKOSMICKÉ“ duše, jenž
mohou přistoupit k vesmírnému Architektu, což je
niterním přáním všech
nemateriálních bytostí a
entit.
Již jsem naznačil, že
pozemské duše se mohou ocitnout kvůli
častým inkarnacím, třeba na samém
konci vesmíru, jakožto jiný
„nelidský“
živočišný druh. Informace jako takové
nezanikají, to potvrdili už dávno
mnozí významní vědci, tudíž
jestli byl člověk stvořen z informace, musí i po jeho smrti
z jeho života něco věčného přetrvávat!
Tím může být jen duše,
nemajícího materiálního
těla (obalu), v níž jsou i po smrti uložená data
z předešlé existence.
Účelem
smyslu života je tedy poznání,
o nic jiného v tomto příběhu zvaném
život ani nejde! Časté odchody do
nemateriálního světa a naopak návraty
do fyzického prostředí, slouží k
jistému zdokonalování té či
oné duše. Záměrem jakékoliv
duše je tím pádem
znovuzískání fyzického
obalu, ve kterém započne další
vývoj a využívání
důležitých poznatků, přibližující tu
či onu duši k zmiňovanému Architektu. Abych
celé tohle téma vám
čtenářům co nejvíce přiblížil,
pokusím se vysvětlit jak nás mohou
duchové během života ovlivňovat.
Častokrát
jsem slyšel zcela
oprávněný dotaz, že pokud nějaké
duše vůbec existují, tak je nemožné,
aby na této planetě docházelo k
populační explozi, protože se
inkarnující stvoření
nerozmnožují, čili jejich počet musí
být konstantní. Takováto
výtka by ovšem platila jen za předpokladu, kdyby
sem nemohly přicházet i jiné duše z
mimozemských světů, jež tady mohou nekontrolovaně
navyšovat počty pozemských obyvatel. Akt
rozmnožování je stále zahalen
rouškou určitého tajemství,
možná dokážeme klonovat i život, jenže
pořád nechápeme jeho
fundamentální podstatu.
Domnívám
se, aby mohlo vůbec dojít k
úspěšnému oplodnění
vajíčka, je kromě mužských spermií k
tomu ještě zapotřebí fluidum
přítomného ducha. Nebudu se pouštět do
detailního vysvětlování, ale
neplodnost u žen i mužů, může být zapříčiněna
právě tímto chybějícím
elementem, bez kterého bychom se při
rozmnožování neobešli. V Bibli se
například dočítáme o tom, že Duch
Boží může být také na člověka vylit.
Nárůst počtu pozemšťanů a sem
přicházejících mimozemských
duší, v tomhle ohledu leccos vysvětluje.
Poltergeist
-
hlučný duch, který se neintegroval na Onom světě
Jestliže duše nenalezne potřebnou fyzickou
schránku pro svou příští
existenci, což se může přihodit, stává se z
ní přízrak - duch, který se potom
pohybuje v tomto prostoru a čase, akorát v jiné
než materiální rovině. Jestliže
nehmotný zjev (duše) - náplň
materiálního života, z nějaké
příčiny s hmotou nedokáže asimilovat, lze ji
potom označit za zbloudilou duši, kterou
spiritisté považují za nebezpečného
poltergeista.
Duchové
mohou s námi přebývat
kdekoliv, například doma, pokud k tomu mají
důvod. Leckdy se pokoušejí navazovat
spojení s vytracenou rodinou, nenásilně na sebe
upozorňují, aby nám neublížili nebo
nezpůsobili psychickou újmu. Vždy
záleží na tom, jestli ta či ona persona je
mentálně připravena komunikovat se
záhrobím. Spřízněné
duše se občas pro tu či onu rodinu anebo jednotlivce
stávají, jakýmisi
strážnými anděly.
Pomáhají
všelijak,
kupříkladu zapříčiní
výpadek hodin či budíku, jenom kvůli tomu,
abychom se zpozdili a zavčas nedojeli třeba tam, kde nám
hrozí bezprostřední nebezpečí.
Jestliže duši za života někdo bolestivě
ublíží, může se po smrti z ní
stát „Poltergeist“, jehož
spiritisté slangově nazývají
hlučným duchem. Tento rozzlobený duch se
projevuje všemožnými způsoby, přesouvá
předměty nebo poškozuje domácí
elektroniku, jindy tropí nesnesitelný hluk, apod.
Podvod?
Nevědomí člověka? Nazlobený duch?
O tom, co
dokáže poltergeist se mohla přesvědčit jedna
rodina ve Strašnicích na Rokycansku. Ačkoliv se
tento případ udál již před
delším časem, dodnes
vyvolává četné dohady nad
nepřirozenými jevy, které se ve
Strašnicích přihodily. Stál za touto
záhadou poltergeist?
Jen ve
stručnosti
připomenu, že v tomto domě docházelo bez
zjevných příčin k drobným
požárům, praskání skel, atp. Třebaže
šlo o zapeklitou záhadu, policie nakonec
případ se značnými rozpaky vyřešila.
Všechny nevysvětlitelné úkazy včetně
požárů, způsobil prý syn pana Mráčka,
který se vyšetřujícím
orgánům přiznal. Podle slov jeho otce, syna k tomuto
jednání dohnalo čiré
zoufalství, protože v prostředí strachu se jen
těžko žije, tudíž chtěl Mráček junior
vyšetřování tímto
dětinským způsobem jen popohnat.
Tato klukovina
sice
vrhá stín na
události, které se zde přihodily,
nicméně ani policie nedokázala vše
spolehlivě vysvětlit, zejména proč vypadávaly
elektrické jističe. Navíc na
zásuvkách se nenašly
žádné stopy samozápalné
látky! Jak je tedy patrné, tak syn pana
Mráčka, v žádném případě
nemohl všechny úkazy v tomto
strašidelném domě zapříčinit, což
potvrzuje fakt, že se v této domácnosti
odehrávaly paranormální rejdy, o
kterých moderní vědci nechtějí
slyšet ani slovo.
Zázraky
jsou vždy spojovány s nadpřirozenem, a i
když lze četné úkazy racionálně
vysvětlit, tak to vůbec neznamená, že divy
nebeské neexistují! Zázrak je vždycky
méně pravděpodobný než podvod, k tomuto
stanovisku se dnes hlásí většina
vědeckých pracovníků, a to jen kvůli tomu, že
projev zázraku je všeobecně spojován s
tmářstvím či nevzdělaností. Podle
tohoto přístupu, když náhodou spatříme
ducha, měli bychom si zakrýt oči a mlčet jako hrob!
Nezpochybnitelné
svědectví
Dovedete si
představit, čistě hypoteticky, kdyby
generální tajemník OSN
oficiálně připustil existenci duchů a posmrtného
života? Co by to znamenalo? Zemětřesení nebo chaos, anebo
zamyšlení? K zamyšlení
dospěl též diplomovaný lékař,
neurochirurg Eben Alexander, ten na vlastní kůži zažil
nevysvětlitelnou událost, jež ho natolik změnila, že z
odpůrce nadpřirozena se stal, zarytý zastánce
posmrtného života. V krátkosti
přiblížím příběh tohoto
lékaře, který skrze své
závažné onemocnění porozuměl tomu, že
všechny záhadné jevy světa nemůžeme s
pomocí moderní vědy vysvětlit, což
ovšem neznamená konec světa, mám-li to
co nejjednodušeji takto shrnout.
Když na podzim
roku
2008 dostal zánět mozkových
blan a na sedm dnů upadl do kómatu, kvůli
bakteriím E-coli, které ochromily jeho mozkovou
kůru, tak ve stavu klinické smrti si uvědomil, že
vědomí se od mozku může odpojit. To je něco
nemyslitelného, slýcháváme
především z vědeckých kruhů, jenže je
to v rozporu s tím, co po probuzení z
kómatu vypověděl Dr. Eben Alexander. Ten je nyní
skálopevně přesvědčen, že duše existuje a
není závislá na lidském
těle, spíše je tomu naopak. V kómatu
zažil něco fascinujícího, co se
pouhými slovy nedá ani popsat. Níže
uvádím, co lze ve stavu klinické smrti
dokonce prožít, alespoň pokud jde o tuhle
nevšední misi na Onen svět, kterou objektivně
vylíčil Dr. Eben Alexander.
Posuďte sami...
Na
křídlech motýlích se tento
lékař vznesl kamsi do nebe, kde narazil na svoji průvodkyni,
překrásnou ženu, která se s ním
dorozumívala výhradně telepaticky. Později se
ocitl v těsném prostoru, který byl
temný a zároveň plný světla. To světlo
pocházelo ze zářící koule,
jež působila jako prostředník mezi ním a
přítomným nekonečnem.
Těžko
popsatelný pocit, nicméně vše
bylo naprosto reálné, do
nejmenších detailů vyobrazené, proto
nelze všeobecně podobná tvrzení
házet za hlavu. A kdo jiný než
vystudovaný lékař, dokáže podat
nejvěrohodnější svědectví o
zážitku blízké smrti, s kterou
zároveň souvisí existence posmrtného
života, potažmo i duchů. V tomto případě, nemáme
co do činění s nějakým pomatencem, ale s
vysokoškolsky vzdělaným neurochirurgem,
který se bez vlastního přičinění,
ocitl na prahu neskutečna a subjektivně popsal svět za
hranicí života.
Co říci na závěr?
Myslím
si, že jsem v tomto článku uvedl tolik
podnětných informací a argumentů k
zamyšlení, že bychom Říši
mrtvých neměli považovat za dobře vymyšlenou
mytologii, ale za místo, kam po smrti fyzického
těla, odcházejí bez rozdílu
všechny duše. Popírat duchy i
podsvětí, mohou jen lidé strachu, to jsou
zamrzlé duše v tomto čase a prostoru,
které se nemohou povznést k Tvůrci
Všehomíra.
Tajné
spolky zabývající se
duchařinou, mohou do této záhady sice
vnést trochu více světla, přesto však
ze strachu a z historicky negativních
zkušeností, po staletí tajně
získávané informace se
nedostávají na veřejnost, neboť
fenomény obdobného druhu, ohrožují
základní principy hmotné skutečnosti.
Materializovaná
iluze současného i minulého světa, mohla by se
náhle této civilizaci v plné
své kráse i děsu odhalit nebo rozplynout, a to je
to, oč tady běží. Vzpomeňme na nedemokratické
režimy, ty se podobných paranormálních
úkazů obávají asi jako čert
kříže. Proč? Protože když se budou zjevovat
duchové a strašidla, bude tím oslabena
jejich moc vládnutí, a to je pouto,
které drží lidstvo v područí
vlastního sebeklamu. Nepodceňujme tedy tento
výstižný citát: „Život
mrtvých se přenáší do
paměti živých.“
...Cicero...